Objekty H12 A, B

- selská usedlost č. 15 a podsedek č. 265 z Nové Lhoty

Charakteristika

- rozsah půdy zařazoval usedlost č. 15 po většinu její existence mezi půlčtvrtnické grunty, představující ve zdejších podmínkách standardní selské hospodářství. Po rozdělení vznikají dvě malá, samostatná hospodářství zvaná podsedky.

- půlčtvrtnické usedlosti vznikaly v průběhu 17. století dělením starších celků. Rozsah hospodářství umožňoval život i další rodině, ať již byla s majiteli příbuzná nebo docela cizí, zaměstnaná prací při domě. Usedlost byla rozdělena na počátku 20. století, novými majiteli jsou dva synové posledního majitele.

- dům má rozvinutý, okapově orientovaný, hákový půdorys, se zvýrazněnou uliční částí, zabírající téměř celou šířku parcely. Při dělení usedlosti nedošlo k příčnému rozdělení parcely a domu, ale nové stavení vzniklo v hloubi dvora v podélné ose dosavadní stavby. Mluvíme tedy o tzv. dlouhém domě.

Historie

Usedlost č. 15 je součástí zástavby levé strany návsi v Nové Lhotě. Patřila tedy ke gruntům - dědicům usedlostí vyměřených při založení vsi v polovině 16. století. Prameny z 18. století o ní mluví již jako o půlčvrtnické, nutně tedy rozdělené, usedlosti v majetku rodiny Beňů. Z kusých zpráv se dovídáme, že usedlost měla dostatečnou velikost, aby uživila hned dvě rodiny, a to Martina a Jana Beňových (1775). Martin měl k usedlosti zřejmě předek a zastupoval ji před vrchností a berními úředníky. Brzké úmrtí hospodáře donutilo vdovu k dalšímu sňatku a majitelem je uváděn Martin Saitz- Zajitz (1789 - 1827). Jan Beňo s rodinou na usedlosti zůstal a má ve vlastnictví kus pole, jeho děti Alžběta, Tomáš a Kateřina mají dokonce na zapsaný výměnek a dědický podíl.

Přítomnost další rodiny se samostatnou domácností, žijící vedle rodiny hospodáře je opakovaně doložena po celé 19. století. Od roku 1857 zde žije rodina majitele Václava Kubíka a vedle nich v druhé domácnosti vdova Anna Ševečková s dcerami a synem Martinem, vysloužilým vojínem 3. pěšího pluku v Kroměříži. Rozsah hospodářství s 5 ha polí, luk a pastvin, párem koní, kravami, telaty i několika ovcemi, zřejmě větší množství pracovních sil přímo vyžadoval. Rodina hoferů tak pomáhala zvládnout nárazové polní práce, jako byla orba, senoseč, žně a sklizeň brambor. Za to měli k užívání svoji světničku, kus pole a někdy i svůj dobytek, vždy však jen do vůle hospodáře.

V roce 1872 získávají usedlost Jan a Kateřina Malárovi, mladí hospodáři s malými dětmi. Rodina hoferů zpočátku možná ještě zůstává, avšak v roce 1880 zde již nefi guruje. Dorůstající chlapci Josef, Jiří, Anton a Martin museli již zastat celou řadu povinností, stejně tak jako nejstarší dcera Anna. Podle místních měřítek bylo ostatně 13-leté děvče již téměř dospělé, protože nejžádanější nevěsty měli okolo 15 roků. Věk mužů při vstupu do manželství byl značně vyšší, okolo 29 až 30 let, což souviselo s 8 dlouhými roky strávenými na vojně. Jan Malár, se ženil v jednatřiceti letech, jeho syn Josef v devětadvaceti a téměř stejně starý byl i Jiří. Obě jejich mladé manželky žili již roku 1900 v domě, kde pomáhaly v domácnosti a hospodářství.

Nedlouho na to, roku 1904, ostatně získala každá svoji vlastní domácnost, protože tchán Jan Malár, rozdělil starou usedlost mezi oba starší syny. Mladší sourozenci Antonín a Martin měli připsaný finanční podíl 800 korun, jednu krávu a tři ovce. Ani tak nebylo dědictví rozděleno stejnoměrně. Starší Josef obdržel necelé 4 ha půdy a starý dům, zůstal tedy sedlákem, půlčtvrtníkem. Jiří dostal pouze o něco více než jeden hektar a zařadil se tak mezi půlzáhončáre, nejmenší ze lhotských rolníků. S ohledem na rozsah půdy se začala odlišně formovat i nová hospodářství. Stará usedlost č. 15 nadále setrvala na selských tradicích a v roce 1910 hospodář nadále chová valacha a kobylu, jednoho vola, dvě krávy, dvě jalovice, berana, 6 ovcí a 7 slepic. Nové číslo 265 mělo již jen vola, dvě krávy, jednu jalovici a deset slepic. Roku 1921 žil v předním domě Josef Malár s manželkou a starší dcerou, která si do domu přivedla manžela, a oba pomáhali otci v hospodářství. V zadním domě žil Jiří Malár s manželkou a již 5 dětmi, z nichž starší dcera a syn již pomáhali v hospodářství. V roce 1931 odešel šedesátiletý Josef Malár na výminek a svůj přední dům předal dceři Marii Fojtíkové s manželem. Následujícího roku odešel na výměnek i Jiří Malár s manželkou a zadní dům předal svému jedinému synovi. Oba domy stojící v jednom dvoře, tak vlastnili bratranec a sestřenice. Bratři Josef a Jiří Malárovi žili na výměnku tři desetiletí až do roku 1960, kdy zemřeli ve věku 89 a 86 let.

Stavební vývoj

Dům usedlosti č. 15 reprezentuje rozvinutý stavební typ, který na dostatečně širokých parcelách půlčtvrtnických usedlostí postupně vytlačoval starší, štítově orientované domy. Nový typ se vyznačoval okapově orientovaným, hákovým půdorysem, se zřetelnou tendencí k zastřešení průjezdu do dvora - návratí - a vytvoření kompaktní ulicové fronty. Pro tento typ je charakteristické pravoúhlé uspořádání základních jednotek. Jizba se nachází v rohu, souběžně s ní směrem do ulice je připojena komora, do hloubi dvora pak síň. Na ni v podélné ose navazují hospodářské prostory a často také další obytná jednotka - výminek. Hovoříme pak o tzv. dlouhém domu, u něhož historické prameny rozlišují mezi bydlením „napředku“ a „nazadku“; případně o předním a zadním stavením.

Základní členění je zde rozšířeno o zcela samostatný objekt podsedku č. 265. Stavebně se jedná o běžný, dvouprostorový dům (jizba + síň, v níž je černá kuchyň) s navazujícími chlévy. Umístění v hloubi dvora odbourávalo některé společensko-prestižní aspekty stavby. Dům má prostou omítku, menší okna, jednoduché vstupní dveře. Nižší hospodářské nároky se projevily v menší ploše obytné jizby i síně a úplném vypuštění komory.