Objekt C14

- selská usedlost č. 12 Aloise Bětíka z Podhradí

Usedlost Bětíkovy rodiny patřila od 18. století mezi velké selské majetné grunty, jejíž majitelé obhospodařovali 9 ha polí, luk, pastvin a lesa, chovali několik krav, pár volů, prasata a drůbež. Dům byl vystavěn koncem 19. století z nepálených cihel a kamene, venkovní stěny nejsou omítnuty. Jeho dispozice je trojdílná - tvoří jej světnice, síň s černou kuchyní a chlév. V prostorách původního chléva je nyní umístěna expozice věnovaná historii praní a žehlení prádla. Vedle stavení se nachází malá zahrádka s patrovou komorou a včelím úlem. Komory, určené pro skladování potravin a jednoduchého nářadí, byly stavěny opodál domu, aby byly uložené věci chráněny mimo obydlí před případným požárem. Dům dodnes stojí ve zmodernizované podobě na svém původním místě.

Praní

V minulosti se prádlo pralo pomocí popela z bukového dřeva. Vložilo se do dřevěné pajchovně, přikrylo plátnem, zasypalo popelem, zalilo vařící vodou a nechalo odmočit. Následně jej hospodyně pomocí pístu tloukla a máchala u potoka. Později se k praní využívalo jádrové mýdlo, valcha a necky. První mechanické pračky tzv. kývačky se na jihovýchodní Moravě objevují až ve 30. letech 20. století, bubnové či vířivé pračky na ruční pohon ještě o něco později. Pračky poháněné elektromotorem se sem dostávají až po 2. sv. válce. Nejčastěji se pralo oblečení pracovní, které se také nejvíce nosilo, rovněž i ložní prádlo, plachty apod. Soukenné či bohatě zdobené sváteční oděvy se nepraly vůbec nebo jenom zřídka. 

Žehlení

Dříve než se rozšířily žehličky, bylo zvykem hrubší prádlo válet. Na dřevěný váleček se prádlo navinulo a pomocí hladké dřevěné desky s rukojetí se na tvrdé podložce převalovalo a tím vyhlazovalo. Nejstarší žehličky byly celokovové a nahřívaly se v kamnech. Pak se vyráběly žehličky uvnitř duté, do kterých se sypalo rozžhavené dřevěné uhlí nebo se do nich vkládala rozpálená želízka. Za první republiky se začaly objevovat tzv. americké žehličky nahřívané na plotně, které se prodávaly v páru a měly výměnné držadlo. Elektrická žehlička se na vesnici začala používat až po elektrifikaci, zejména po 2. sv. válce. 

Sušírna na ovoce

Luhačovské Zálesí bylo ovocnářským krajem, ve kterém se hojně pěstovaly především jabloně, hrušně a švestky. Ovoce se jednak ve velké míře konzumovalo, jeho prodej překupníkům však tvořil významný způsob přivýdělku některých domácností. Čerstvé ovoce se přes zimu uchovávalo pouze v minimálním množství, daleko účelnějším a účinnějším způsobem jeho využití bylo sušení. Krúželky a sušenky byly často jedinou možností, jak nahradit drahý cukr a med a osladit tak nejrůznější pokrmy.

V menší míře se ovoce často sušilo pouze v chlebové peci. Tam, kde se ovoce sklízelo ve větším množství, se k jeho sušení stavěly speciální stavby – sušírny (sušárny). Většinou se jednalo o menší roubenou nebo zděnou budovu, rozdělenou na dvě části. V jedné z nich byla mírně zahloubená pec, na níž se nachází dřevěná konstrukce pro zastrkování lísek na ovoce. Druhá část stavby pak slouží jako manipulační prostor pro přikládání do pece a pro práci s lískami. Lísky nebo také lésky byly dřevěné rámy, vypletené proutím, na kterých se ovoce sušilo. Jablka se rozkrájela, hrušky rozpůlily nebo se, stejně jako švestky, nechávaly v celku. Sušit se začínalo na nejspodnějších policích a postupně se posunovalo nahoru. Za dva až tři dny, podle intenzity topení, bylo hotovo.  Usušené ovoce se v kuchyni používalo na mnoho způsobů. Z drcených sušených hrušek se připravovala náplň do koláčů nebo se jimi posypávala kaše místo perníku. Často se krúželky zavařovaly do pohankové nebo krupičné kaše. Sladká omáčka bryja, vařená z různých druhů ovoce, byla součástí štědrovečerní večeře.