Objekt C5

- sušírna ovoce Josefa Chmely č. 46 z Velkého Ořechova

Charakteristika

- hospodářský objekt sloužící k sušení ovoce, zejména jablek, hrušek a švestek.

- rozšíření sušíren souvisí s rozvinutým ovocnářstvím, které mělo na Zálesí velice starou tradici. Sušené ovoce se především konzumovalo a určitý přebytek se prodával obchodníkům.

- sušírnu tvoří nevelký roubený objekt rozdělený uprostřed stěnou, oddělující prostor s pecí, kde probíhá vlastní sušení a manipulační prostor před pecí, odkud se topí a nakládá ovoce. Sušení ovoce je v prostoru jihovýchodní Moravy velice rozšířené a v terénu se s jeho tradicí

setkáváme jak na nížinném Slovácku, tak v kopcovitém Valašsku. Není to vlastně žádný div, poněvadž sušení patří mezi základní způsoby konzervace potravin, které pak mohou vydržet přes celou zimu. Dostatečná zásoba sušenek a křížal byla pro dobrou hospodyni naprostou nezbytností, protože to byla, vyjma drahého cukru a vzácného medu, jediná možnost, jak osladit většinu pokrmů. Sušené ovoce se rozvařilo a vznikla z něj sladká omáčka brija, někdy se navíc rozemlelo a posloužilo za nádivku koláčů. Rozdrcené hrušky se používaly při posýpání kaše namísto perníku. Stejně tak se však zavařovalo do různých kaší - jáhlové, pohankové i krupice. Z toho důvodu byla sušení a vaření povidel věnována velká péče a pozornost. Vedle přímé konzumace však bylo sušené ovoce i dobrým obchodním artiklem. Obchodníci a formani vyváželi křížaly a sušenky na trhy ve Vídni, Pešti i Vratislavi, kde měli velice dobré jméno. Teprve nebývalý výskyt škůdců ovocných stromů a zhoršení kvality i množství plodů, v kombinaci se silnou konkurencí balkánského dovozu, zapříčinily na konci 19. století zánik domácího ovocného trhu. Jistou reakcí na další možnosti zpracování ovoce byla podpora a šíření výroby domácí ovocné pálenky slivovice, které se ujali především pokrokoví ovocnáři, hospodářský tisk a vzdělávací spolky. Právě na přelomu 19. a 20. století tak byl položen základ dnešní tradice výroby vyhlášené moravské slivovice.

Sušení ovoce bylo možné uskutečňovat různými způsoby. Mnohde se ovoce sušilo na slunci, jinde se nevelká líska vsunula do vytopené chlebové pece. V regionech, kde bylo ovocných stromů mnoho a jejich plodů dostatek, se k sušení stavěly speciální stavby - sušírny. Stávaly téměř u každé větší usedlosti a později se jich udržovalo v provozu alespoň několik v obci. Podobně jako jiné stavby, v nichž se manipulovalo s ohněm, např. pazderny na sušení lnu a konopí, stavěly se i tyto v dostatečné vzdálenosti mimo usedlost. Nacházíme je proto nejen na konci humna, ale také uprostřed sadu, v dosahu zpracovávaného ovoce.

Z terénu známe několik typů sušíren, jejichž hlavní rozdíly spočívají ve způsobu topení, využití horkého dýmu a manipulaci s léskami na sušení ovoce. Většina odlišností přitom jde na vrub technické úrovně stavitele a vstřebávání nových, pokrokových impulsů. Samotný konstrukční základ sušírny zůstává stejný a sestává se z nevelké roubené nebo zděné prostory, rozdělené stěnou na dvě části. V jedné z nich je mírně zahloubená pec, nad níž se nachází dřevěná konstrukce pro zastrkování lísek s ovocem, druhá pak slouží jako přístupový a manipulační prostor pro práci s lísami, přikládání do pece, sklad paliva a usušeného ovoce. Nejstarší sušírny neměly komín a ústí pece bylo proto umístěno na vnější straně stavby, mimo manipulační prostor. Dokonalejší řešení již využívá zpětný topný kanál v horní části pece, ústící do tahového komína, což lze pozorovat i u naší sušírny. Nejmodernější řešení se prosadilo u zděných staveb, kde topné kanály vedou z ohniště do stěn sušírny a teprve odtud do komína.

Způsob sušení byl však u všech konstrukcí stejný. Jablka se rozkrájela, hrušky rozpůlily, nebo se jako švestky nechaly vcelku a vše se nasypalo na lehké dřevěné rámy lésky, vespod vypletené proutím nebo loubky. Sušit se začínalo na nejspodnějších policích a postupně se posunovalo nahoru. Za dva až tři dny, podle druhu ovoce, pak bylo sušení hotovo. Poněvadž z ovoce během sušení vytékala sladká šťáva bryja či liza, byla podlaha pod léskami vyspádována k prohlubni s hrncem, do něhož se chytala.